Termíny klasické gramatiky pro výrazy, které ve větě vyjadřují skrytou predikaci // implicitní predikaci, tj. predikaci vyjádřenou nikoli slovesným přísudkem (tj. slovesem ve tvaru určitém); viz ↗predikace. Typický školský příklad z č. mluvnic je (se stylisticky velmi příznakovým jmenným tvarem adjektiva):

Hlavní predikace: ‘Chlapec chodí’ (vyjádřen subjekt i přísudek); skrytá predikace: ‘Chlapec je bos(ý)’; ačkoli je vyjádřen jen posponový neslovesný člen bos, (1) poskytuje interpretaci dvou predikací s významem ‘Chlapec chodí a v době, kdy chodí, je bos(ý)’. Dvě predikace explicitně dokazují např. struktury s reflexivem typu (1a), neboť reflexivum získává referenci typicky od subjektu věty, v níž se objevuje, a byla-li by (1a) jedna predikace, muselo by být sebe koreferentní s Petr; protože je ale koreferentní s Eva, struktura (1a) nutně musí obsahovat ještě jeden subjekt, který poskytuje reflexivu referenci, a tedy i skrytou predikaci:

V č. lingvistice je autorem stále ještě vlivného vymezení p.k. ✍Hrabě (1964), který za p.k. pokládá výrazy vyjadřující implicitní predikaci, jež tvoří samostatný úsek (oddělené tedy nekoncovými předěly/čárkami). Tyto výrazy mají povahu konstrukce (syntaktické skupiny), jejichž jádrem je: (a) infinitiv v biklauzálních strukturách; viz ↗infinitiv: Nikdy nezakolísat, tomu se musíme teprve učit; Měl jedinou touhu, podívat se k moři; (b) ↗přechodník: Utíkají, bojíce se pronásledování; (c) slovesné adjektivum: film, hraný od zítřka v kině Blaník; (d) substantivum: Jiří z Poděbrad, tehdy ještě správce zemský. Za p.k. jsou považovány proto, že zvl. v konstrukcích (a) a (b) se uplatňuje dějovost neurčitých tvarů slovesných, které jsou jejich jádrem, možnost jejich rozvíjení přímým předmětem, příslovečným určením i doplňkem, ale i relativní časové zařazení toho, co označují, vzhledem k hlavnímu ději/stavu, v konstrukcích (c) a (d) možné časové zařazení časovými adverbiáliemi, tedy vlastnosti, které je sbližují s přísudkovými finitními slovesy vedlejších vět. Takové vymezení p.k. představovalo problém v případech, když syntaktické konstrukce (a)–(d) byly do struktury integrovány „intonačně splývavě“, a tedy (v daném rámci popisu) neukazovaly vlastnosti vět, ale vlastnosti větných členů: Musíme se teprve učit nikdy nezakolísat × Nikdy nezakolísat, tomu se musíme teprve učit; srov. ✍Sbg (1980).

V novější lingvistice se za skrytou predikaci // implicitní predikaci pokládá vyjádření predikace konstrukcemi, jejichž jádrem je adjektivum, substantivum n. předložka, a jsou-li tyto konstrukce syntakticky začleněny do struktury s hlavní predikací, označují se termínem sekundární predikace // vedlejší predikace.

S.p. se tradičně z hlediska jejich syntaktické integrace do struktury s hlavní predikací dělí na:

(a) ↗komplementy, a to subjektově orientované (2a) a objektově orientované (2a):

(b) ↗adjunkty, a to subjektově orientované (3a) a objektově orientované (3b). Podle ✍ZČSk (1962) zřídka i orientované k nepřímému objektu (3c) a k adjunktu, ať už s P(ředložkou) bez fonetické realizace (3d), n. s overtní P (3d'); jsou-li tyto struktury v pořádku, č. (a další slov.jaz.) se liší od jiných jaz., např. od angl., která takové sekundární predikace nedovoluje (3e); bezpochyby správné jsou adjunkty orientované k dativním proživatelům (3h):

Když se ve struktuře objeví subjektově orientovaný a objektově orientovaný adjunkt, je jejich pořadí následující: Petr navštívil babičku nemocnou unavený × *Petr navštívil babičku unavený nemocnou.

(c) apozice (4):

Sekundární predikáty mohou mít formu:

(a) adjektivní fráze, přičemž v č. jejich flexe ukazuje stejné rysy rodu a čísla a rysy pádu jako jejich antecedens; nom. má k dispozici tvary dlouhé i krátké (5a), akuz. jen dlouhé (5b); č. (a jiné slov. jazyky) nedovolují adjektivní rezultativa (viz dále); srov. kontrast v (5c):

(b) předložkové fráze, přičemž v komplementových sekundárních predikacích uvnitř předložkové fráze je nominální fráze DP (6a) n. adjektivní fráze (6b), jíž pád přiděluje předložka, rysy rodu a čísla „dědí“ od subjektu n. objektu. Naproti tomu v rezultativních adjunktech je uvnitř předložkové fráze slovo s nominální flexí, přičemž předložka mu přiděluje pád, ale rysy rodu a čísla jsou default hodnoty (neutr., sg.), viz dále; (6c):

(c) nominální fráze (v č. velmi ojediněle) (7a), běžně potřebují podporu partikule jako n. co(by) (7a):

Tradičně se rozlišují dva základní typy: (a) depiktivy, které jsou syntakticky mainstreamově analyzovány jako adjunkty (8), (b) rezultativy, které jsou mainstreamově analyzovány jako komplementy (9). Rozdílné syntaxi odpovídá i různá sémantika: depiktivy vyjadřují, že stav vyjádřený sekundární predikací je vůči události hlavní predikace časově inkluzivní, zatímco rezultativy vyjadřují, že stav vyjádřený sekundární predikací je výsledek způsobený událostí hlavní predikace:

Navíc je rezultativní sekundární predikace v kontextu nedokonavého slovesa interpretována jako co do pravdivosti otevřená (Petr natíral zdi na bílo = ‘aby stěny byly bílé’), zatímco v kontextu dokonavého slovesa jako pravda: Petr natřel zdi na bílo = ‘stěny jsou bílé’.

Pokládá se za empiricky ověřené, že zatímco depiktivy mohou být subjektově orientované i objektově orientované; viz (8), rezultativy jsou jen objektově orientované (a apozice jsou jen subjektově orientované).

Důležitý rozdíl mezi depiktivy a rezultativy je v tom, že depiktivy vyjadřují vždy individual level predikát, ne stage level predikát (viz ↗stage level predikát × individual level predikát):

To znamená, že depiktivní syntaktická struktura vynucuje reinterpretaci stage level predikátu na individual level predikát: věta (10b) je tedy ok., vynucujíc inferenci ‘Petr dřív nebyl inteligentní’. Hlavní rozdíl mezi depiktivy a apozicemi spočívá v tom, že depiktivy vyjadřují stav, který je časově inkluzivní vůči události vyjadřované hlavní predikací, apozice nikoli nutně; srov. kontrast (10a) × (10c):

V č. tradici se sekundární predikace analyzují různě. Klasické je dělení na (a) ty, které jsou vyjádřeny adjektivem; považují se za typ ↗doplňku (Eva se vrátila z dovolené těžce nemocná), (b) ty, které jsou vyjádřeny adverbiálem tvořeným předložkovou frází; považují se za příslovečné určení (Eva se vrátila z dovolené s těžkou nemocí), (c) ty, které jsou vyjádřeny předložkovou skupinou a jsou obligátní, se pokládají za typ doplňku (Pokládají ho za blázna). ✍MČ 3 (1987), zakotvenou ve funkčně sémantickém přístupu, vede intuice napovídající významovou blízkost vět Vrátila se těžce nemocná a Vrátila se s těžkou nemocí k jednotné analýze výrazů těžce nemocná i s těžkou nemocí jako příslovečného určení komitativního. V ✍SČ (1998) se sekundární predikace nazývají kopredikáty a dělí se na komplementy a adjunkty. Obecně platí, že (a) adjektivní sekundární predikace mají jiné vlastnosti než adjektivní atributy (srov. např. různé chování viditelné na ↗klitikách: [Smutný Petr] se vrátil domů – *Smutný se Petr vrátil domů × Petr se vrátil domů [smutný] – Smutný se Petr vrátil domů); (b) adjektivní sekundární predikace mají jiné vlastnosti než adjunkty tvořené adverbii se stejným základem (srov. Petr se vrátil domů šťastný = ‘Petr byl šťastný’ × Petr se vrátil domů šťastně ≠ ‘Petr byl šťastný’, nýbrž = ‘vrátil se se štěstím’). Analýza některých předložkových frází jako sekundárních predikací umožňuje vysvětlit víceznačnost syntaktických struktur, danou tím, že předložková fráze nevyjadřuje rysy rodu čísla a pádu, a tedy ani to, zda jde o subjektově n. objektově orientovanou sekundární predikaci. Známý příklad je Petr vyfotografoval Evu na pláži = (a) ‘Petr vyfotografoval Evu a byl přitom na pláži (kde byla Eva, se neříká)’ × (b) ‘Petr vyfotografoval Evu a Eva byla přitom na pláži (kde byl Petr, se neříká)’. Pro podrobný rozbor analýzy sekundárních predikací v č. viz Daneš ve ✍VT (1985:73–86).

V zahraniční literatuře jsou struktury označované termínem sekundární predikace analyzovány velmi rozdílně; společnou vlastností všech hlavních přístupů je rozlišování ↗depiktivů a ↗rezultativů. Shoda ovšem panuje pouze v tom, že depiktiva a rezultativa se liší sémanticky (viz výše), zatímco názory na jejich syntax jsou rozdílné: různou syntax rezultativů a depiktivů navrhuje většina autorů, pro stejnou strukturu depiktivů a rezultativů naopak argumentuje podstatně méně autorů; např. ✍Smith & Cormack(ová) (1999) pro angl. přepokládajíce asymetrickou koordinaci, ✍Legendre(ová) (1997) pro francouzštinu předpokládajíc adjunkci, ✍Imiria(ová) (2005) pro románské i pro slovanské jaz. předpokládajíc komplement V.

Analýzy vnitřní struktury sekundárních predikací se standardně inspirují stylem ✍Stowellovy (1981) analýzy ↗small clauses (SC) – č. malé věty n. větičky – jako projekcí jejich predikativní hlavy (původní idea sekvence [NP XP] analyzovat jako konstituent pochází nicméně už od ✍Jespersena, 1909). Konkurují si (minimálně) tři linie analýzy:

(a) Subjekt SC je (z interně teoretických důvodů ↗G&B, viz ↗theta teorie) PRO:

(b) Subjekt SC je (z teoretických důvodů; viz ↗teorie kontroly jako posunu) t (stopa) n. c (copy):

(c) Subjekt SC je (jako důsledek analýzy syntaktické struktury SC) DP s fonetickou realizací:

Analýzy v linii (c) vysvětlují časově charakterizované spojení stavu denotovaného adjektivem a hlavní události. Styl analýzy vychází od ✍Pylkännen(ové) (2002) a ✍Kratzer(ové) (2005), pro něž jsou sekundární predikace projekcí funkční hlavy sekundárního predikátu (SP), který konvertuje AP na predikát a který se realizuje ve dvou variantách: Dep(iktiv) a Rez(ultativ); srov. i ✍Marušič & Marvin(ová) ad. (2003).

Problém pro všechny analýzy stále představuje přidělení pádu predikátové XP (i proto, že teorie pádu je teorií pádu pro NP a pád pro AP je teoreticky dobře zajišťován v pozicích premodifikátoru NP, nedostatečně pro konfigurace jiné [cop AP], a ještě hůře pro [NP AP]). Mnoho z návrhů se ukazuje nadto i jako neadekvátní empiricky; např. řešení ✍Richardson(ové) (2001) analyzující ruské shodné sekundární predikáty jako konjunkce dvou TP sice podává (byť nepřesvědčivé) vysvětlení identického pádu, ale pro č. neplatí, protože platí-li coordinate structure constraint (✍Ross, 1967), tak predikce z této hypotézy říká, že *Syrové₁ ona jedla ráda maso t₁, ale ve skutečnosti je Syrové₁ ona jedla ráda maso₁, tedy že č. shodné sekundární predikace nejsou konjunkce. Elegantní řešení nabízí v rámci ↗DM pro ruštinu ✍Matushansky(ová) (2008), č. ovšem řeší přidělení pádu zjevně jinak než ruština, srov. kontrast: Ja sčitaju jeje _Instrkrasavicej × Pokládám ji _PPza krasavici.

Deskriptivně viděno, typickou vlastností č. sekundárních predikátů je to, že AP (n. NP) ukazuje flexí stejné Φ-rysy (rod a číslo) a stejný pád jako jejich antecedens v depiktivech a všude jinde musí být AP n. NP uvnitř PP. Č. tedy ukazuje stejné chování jako rom. jazyky, např. francouzština (Pierre a peint [les murs en blanc] / Petr namaloval [zdi na bílo]), protože vyžaduje, aby adjektivum bylo uvnitř PP, a to na rozdíl např. od angl.n. němčiny, srov. např. něm. Peter mahlte [die Wand weiß]. Je otázka, proč v depiktivech adj. podporu P nepotřebuje, a to ani v objektově orientovaných (Petr navštívil babičku nemocný / Petr navštívil babičku nemocnou) a jinde ano: komplement: Petr ho pokládá za šílence / za šíleného; adjunkt: Petr se / Evu svlékl do naha. Je ovšem rozdíl mezi komplementem a adjunktem. Deskriptivně: komplement za šílence/za šíleného je PP obsahující desémantizovanou, slovesem selektovanou předložku a komplement XP, který získává v relaci head – komplement od P pád a od objektu SC rysy rodu a čísla (dobře je to vidět, je-li XP = AP, např. Petr ho pokládá za šíleného × Petr ji pokládá za šílenou). Naproti tomu adjunkt do naha je PP obsahující předložku s rysem [direktivnost] (do přidělující gen., na přidělující akuz.) a komplement XP, který získává v relaci head – komplement od P pád, ale nezískává od objektu rysy rodu a čísla, takže jsou použity jejich default hodnoty (neutr., sg). Jaký je kategoriální status této XP, je předmětem diskusí: pro NP mluví nominální flexe, pro AP a proti NP mluví např. kontrast: Svlékl se úplně do naha × *Svlékl se do úplného naha, pro ADV, že je odpovědí na adjunkt: Jak se svlékl? – Do naha. Podporu získává analýza této XP jako AP od slov s vnitřní strukturou obsahující adjektivizační sufix, srov. např. frazém: Vyspal se do růž‑ov‑a. V pozici adjunktu se tyto PP adverbializují; viz pozici adverbiálního modifikátoru: Vyspal se skoro [do růžova] × Pokládá ho [za skoro šíleného].